Klub holubů českých rejdičů a pražských rejdičů středozobýh

Současné české holubářství (12) Český rejdič

Rousní rejdiči s chocholkou jsou po celém světě velmi oblíbenou skupinou méně či více podobných plemen, která vznikala v odlišných dobách a různými způsoby, provází je jedinečná genetická struktura i kresebné zvláštnosti, květnaté proměny v utváření pernatých ozdob, zobáku i klenby hlavy. V českém holubářství nalézáme vynikajícího zástupce takto definované skupiny v českém rejdiči, jehož nezaměnitelný zevnějšek napovídá výborného letce, svědomitého rodiče a celkově roztomilého holoubka, který přichází v poslední době do módy nejen pro své estetické, ale i sportovněletové vlastnosti a znaky.

Historie
Původ českého rejdiče je zahalen rouškou tajemství. Ačkoliv je některými autory spojován s východopruským rejdičem (Ostpreussischer Werfer), nemáme kromě určité podobnosti jediný pádný důvod domnívat se, že právě tento rejdič stál u zrodu našeho plemene. Daleko pravděpodobnější jsou informace vedoucí k pražským krátkozobým rejdičům, zvláště pak k běloušům. Tito krátkozobí holubi měli být kříženi s blíže nezjištěnými středozobými rousnými chocholatými plemeny, aby vznikl středozobý chocholatý rejdič lehčích tvarů hlavy, harmonického uspořádání plemenných znaků a s krátkým rouskem. Zdá se, že k vyšlechtění plemene pomohla šťastná náhoda, podobně jako u mnohých krátkozobých či středozobých rousných plemen chocholatých rejdičů rozšířených různě po světě. Šťastné spojení přineslo líbivého holuba, který mohl být využíván jako krmič do chovu krátkozobých rejdičů, a tak hříčka osudu pomohla v dobách, kdy byl takový holub velmi žádoucí a kdy jsme měli daleko menší možnosti ze zahraničí dovážet jiné krmiče, k jeho pevnému zakotvení ve skupině rejdičů. V době první půle 20. století byl ještě chován „skrytý“ široké chovatelské veřejnosti, neboť jako „chůvka“ nebo letový holub, u kterého byly ctěny především letové dovednosti, nebyl vystavován ani nebyly zaznamenány snahy o vytvoření jeho vzorníku. Dodnes je vidět, že vyšel z relativně užšího šlechtitelského kmene holubů. Ačkoliv genetické možnosti pražských krátkozobých jsou nebývale obsáhlé a zahrnují i rázy kreslené a jednobarevné, český rejdič se v podstatě až dodnes vyskytuje jen v několika plavých rázech a jako homozygotní a heterozygotní bělouš na podloží těchto rázů – modrého, stříbřitého, červeného a žlutého ve vzorcích pruhovém a kapratém. To je v porovnání se zahraničními plemeny v daných pernatých ozdobách, která se zpravidla vyskytují kreslená nebo jednobarevná, případně barevně mnohotvárná, velmi úzký okruh, který v poslední době rozšířili ledoví pruhoví a kapratí. Plemeno bylo zpočátku známo jako rejdič chocholatý rousný, zkráceně chocholrousný, a standardizováno teprve v roce 1951. První jeho vzorník byl zveřejněn v roce 1952. V naší literatuře jsem vyhledal o tomto rejdiči zmínku v pojednání o pražském rejdiči autora Josefa Hořejšího v knize České holubářství vydané roku 1940: „Mnohé holubníky pražských honičů jsou zamořeny od r. 1918 vídeňskými bělouši a všemožnou havětí chocholatou i rousnou, s krátkými i dlouhými zobáky, na úkor našeho domácího rejdiče.“ Vypovídá o tom, že se cesta rejdiče chocholatého rousného v pražské oblasti otevřela nejpozději ve 20. letech 20. století, přičemž nevylučuje neurčitý podíl vídeňského rejdiče bělouše. A ten hanlivý přístup k tomuto středozobému rejdiči? Ve článku o hvězdě českého holubářství pražském rejdiči krátkozobém nic neobvyklého. Vilém K. Krycnar reagoval velmi rychle na vzniklou situaci a zařazuje vzorník českého rejdiče do knihy „Vzorníky holubů v ČSR nejvíce rozšířených“ vydané roku 1953. V pozici celkový dojem o plemeni uvádí: „… postavy malé, s dobře přilehlým opeřením, měříme-li od prsou ke konci ocasu 23 až 24 cm dlouhý, patří do skupiny rejdičů středozobých a oceňujeme především jeho postavu, barvu duhovky, zobáku, tvar hlavy, kresbu, chocholku na hlavě a přiměřené rousy na nohách.“ Chovatele sdružuje Klub chovatelů rejdičů a racků, založený 5. 3. 1955. Ve druhé polovině 20. století obliba českého rejdiče stoupá. Zpočátku expanduje na pražské předměstí a do středních Čech a později do všech krajů České republiky i na Slovensko. Zásluhy na rozšíření tohoto krásného holoubka u nás má zejména Josef Heuler, který byl až donedávna vůdčí osobností zemského chovu českého rejdiče. Českého rejdiče zmiňuje i početná zahraniční literatura 20. století, zvláště německá a slovenská. Třeba Schütte (1981) uvádí, že „český rejdič měl vzniknout křížením pražského rejdiče s racky a barevnými holuby – čejkami“. Ani v popisu letu není explicitní, neboť uvádí, že „patří mezi vysokoletce“, správně ovšem tvrdí, že „kotrmelce během letu běžně nedělají a mají mírně ploché temeno na zaoblené hlavě“. Informace o tomto rejdiči jsou v podstatě manuálně opisovány a odstavec o jeho plemenném typu přebíraný v každém českém díle můžeme znát zpaměti. Proto se zaměřím spíše na jeho určující partie a ty proberu detailněji, včetně otázky jeho letových dovedností i genetiky barevných rázů.

Let
Český rejdič je cenný zejména tím, že jeho exteriér je sice mnohačetně líbivý, ale přitom utváření kostry, křídel, hlavy a dalších oblastí mu umožňuje i výborné letové dovednosti, které mají tito holubi „v krvi“. Patří do skupiny rejdičů oblíbených pro dobré letové schopnosti krouživého letu v hejnu po dobu 1 až 2 hodin, přičemž starší literatura uvádí až 3 hodiny letu. Proto se může využívat, máme-li odhodlání, podmínky a trpělivost s případnými útoky pernatých dravců, k letovému sportu. Po vypuštění hejna dochází k jeho semknutí a postupnému zvedání spirálovým letem nad holubníkem. Vzhledem k tomu, že se skutečně nejedná o vysokoletce, rejdiči zůstávají v dohledné výšce, přičemž se uvádí maximální výška jejich vzletu mezi 400 až 500 metry. Holubi v maximální výšce nekrouží celou dobu, ale výšku mění. Celou dobu mohou chovatel i návštěvníci pozorovat ladný a sehraný let hejna, bez nutnosti použití dalekohledu. Po skončení letu v ideálním případě celé hejno společně dosedá na holubník nebo sedačky u holubníku a vletovým otvorem v horní části výletu proskakuje do holubníku. Trénovat se začínají holoubata ve věku kolem 6 týdnů. Měla by být umístěna ve zvláštním holubníku, který nemusí být vůbec velký. Stačí i box metr na metr. V takovém prostředí se pak holubi na let těší a užívají si ho. Je na nich vidět nezdolná vůle po sportovním vyžití, pevné zdraví a vitalita. Let velmi zpevní jejich svalstvo a získají na otužilosti. Vypouští se s prázdnými volátky a krmení dostávají až po výkonu. Tam, kde jsou chováni k letovým účelům, tak je rozhodující více letová dovednost než exteriér. I tak mají letově vedení holubi plemenné znaky na dobré úrovni. Nebezpečím sportovního chovu jsou pernatí dravci, a proto je zpravidla praktikován převážně v letních měsících, když nalézají dravci dostatek potravy v přírodě. Holubi létají nejlépe po ránu, ale při letech kolem poledne je zase menší pravděpodobnost jejich napadení vzdušnými predátory. Bureš – Zavadil v roce 1974 uvádějí: „Vzhledem k dobré plodnosti je možno z odchovu vybrat si dostatečný počet mladých chovných zvířat. Zdraví holuba je zárukou jeho sportovních leteckých výkonů. Je třeba nesmlouvavě vyřazovat jedince i exteriérově krásné, avšak letecky velmi pohodlné. Jen tak získáme vynikající letce, pro něž absolvování dvou- až tříhodinových letů je samozřejmostí.“

Plemenné znaky na rozcestí
Abychom správně pochopili genezi plemenných znaků a jejich souvztažnost, musíme se podívat mnohem dál než na českého rejdiče. V poslední době se vyrojilo několik informací o plemenných znacích těchto rejdičů, kde je zvláště upozorňováno, že na jeho hlavě nalézáme dva přední a jeden zadní hrbolek, byť – jak je uváděno v literatuře – v „nepatrných náznacích“. Tyto hrbolky by měly být vyžadovány a trestána jejich nepřítomnost. Je faktem, že u některých rázů, zejména běloušů, jsou čelní hrbolky naznačené, ale u většiny dalších jedinců se v takové míře nenachází a je otázkou, zda jejich obligátní výskyt bude pro českého rejdiče a jeho dvojí využití – jako holuba estetického i letově vedeného – vždy prospěšný. Tvar jeho hlavy není suchý jako u pražských krátkozobých rejdičů ani hranatější jako u pražských rejdičů středozobých, ale na první pohled zaujme poměrně vysoké, široké a šikmo stoupající čelo, ze kterého se téměř vodorovným směrem nese klenba temene k lasturovité chocholce v záhlaví, kde zadní hrbolek může být naznačený jen tehdy, když je chocholka malá, nízko a vzadu položená a tvar temene hlavy směřuje poněkud nešťastně dolů a nikoliv pěknou svažující se plošinkou k chocholce. Tvar hlavy a jeho klenby je pro českého rejdiče typický a do značné míry ho odlišuje od podobných plemen ve světě. Tento holub nemá suchou hlavu s hrbolky jako některá krátkozobá plemena, ani hlavu celkově zaoblenou jako třeba východopruský rejdič, „severská“ či orientální rousná a chocholatá plemena. Hlava českého rejdiče se vyznačuje esteticky přitažlivějším širším a vyšším čelem než u mnohých středozobých letových plemen rejdičů, ale není to typická hlava plemene chovaného na exteriér a se znaky hrbolků. U východopruského rejdiče vidíme za posledních asi 15 let obrovský posun znaků k výstavnímu využití. Holubi dostali dlouhý rousek, elegantnější a hlubší postavu, kolmější držení těla a především kulatý tvar klenby hlavy s velmi krátkým zobákem. Takovým směrem nesmí „čecháček“ nikdy směřovat. Na hlavě zaujmou velké oči s perlovými duhovkami, pokud možno bez zřetelného prokrvení. Zobák je dalším charakteristickým znakem. Měl by být menší střední délky, uvádí se do 15 mm, což dnešní holubi téměř bez výjimky splňují. Více než na délku zobáku se tedy při posuzování zaměřujeme na jeho šířku a mírně klopené držení. U černých a modrých je černý, u červenopruhých běloušů tmavě rohový až černý, u žlutopruhých a stříbřitých světle rohový, u ostatních světlý až narůžovělý. Na středně dlouhý a široce nasazený krk s dobře vykrojeným hrdlem navazuje dobře osvalená, vypjatá a širší hruď. Celé tělo je neseno v mírném sklonu nazad. Ocas je spíše kratší, úzce složený, nedotýká se země a navazuje na linii hřbetu. Postoj je širší, na středně dlouhých nohách.

Pernaté ozdoby
Opeření na celém těle je husté, krátké, pružné a přilehlé, prozrazující dobrého letce. V oblasti záhlaví je umístěna lasturovitá, přiměřeně bujná chocholka, která přesahuje hlavu. Podobně jako u českého bubláka není zdobena oboustrannými růžicemi. V zadní části krku je přítomna menší hříva, která opticky rozšiřuje krk. Výraznými pernatými ozdobami jsou rousky, které dosahují krátké délky do 5 cm, měly by být husté a pravidelné. Delší rous se občas vyskytuje a je tolerován, což by se stávat nemělo. Jeho délku lze velmi dobře chovatelsky korigovat, případně předvýstavně připravit. K takovému rousu patří vždy supí pera, o kterých se současný vzorník vyjadřuje, že jsou pouze přípustná. Jsem názoru, že jsou nezbytná. Přes solidní pernaté ozdoby je standardní velikost kroužku č. 8.

Barevné rázy
Jako na plemeno letového rejdiče s přidruženým výstavním využitím nejsou na barevnost českého rejdiče kladeny přísnější nároky. Protože se nevyskytuje jako recesivně bílý ani jako jednobarevný, zůstávají v jeho barevné paletě pouze rázy plavé na černé a popelavě červené pigmentaci, ovlivněné zpravidla modifikací grizzle v homozygotním nebo heterozygotním založení a v poslední době i modifikací ledovou. Základním rázem jsou modří pruhoví a kapratí a stříbřití v obou těchto vzorcích. Stříbřití holubi jsou světle stříbřitě šedí se smetanovým nádechem včetně rousků; ruční letky, vzorky a ocasní pruh jsou šedohnědé, hruď a krk tmavší, zobák, obočnice a drápky světle rohové. Červeně plaví pruhoví mají pruhy, hruď a krk červené s cihlovým nádechem, zobák, obočnice a drápky jsou smolově černé, ocas a letky jsou popelavé. Žlutě plaví pruhoví mají pruhy, hruď a krk žemlově žluté, zobák, obočnice a drápky jsou světlé, ocas a letky světle popelavé. Homozygotní bělouši jsou bílí černopruzí, šedohnědopruzí, červenopruzí, žlutopruzí, případně až zcela bílí, kteří mohou být i s tmavým zobákem, obočnicí a drápky. Obočnice jsou u ostatních narůžovělé, zobák světlý, narůžovělý, černohrotí mají černošedé konce ručních letek a ocas, zobák, obočnice a drápky jsou černé; rousky mohou být barevně prokvetlé. Heterozygotní bělouši mají středy per probělené účinkem faktoru grizzle, vyskytují se ve všech plavých rázech, mramorování je pokud možno pravidelné, nejméně zřetelné na ustálených i neustálených okrscích. Faktor ledový se vyskytuje zatím na modré podkladové barvě. V blízké době očekávám rozšíření barevných rázů. Možností máme neomezené množství.

Chovatelský klub
Chovatele dosud sdružoval jen Klub chovatelů rejdičů a racků, ovšem v současné době jsou uzavřeny aktivity vedoucí přímo k založení speciálního klubu pro českého rejdiče. Této snaze není třeba se bránit. Na příkladu rakovnického kotrláka vidíme, že specializace může přinášet ty nejlepší plody, a proč by nemohla fungovat právě u českých rejdičů. Nejlépe aktualizované stránky naleznete na www.ceskyrejdic.estranky.cz. Závěrem přeji českému rejdiči dobrou ruku v jeho moderním směřování. Zachovejme jeho dosavadní přednosti a využijme jeho genetického potenciálu k jeho dalšímu pevnému ukotvení v malebné skupině středozobých rousných chocholatých plemen rejdičů.

V příštím vydání Fauny přineseme pojednání o moravském morákovi.

 

text a foto: Alexandr Veselý

Zveřejněno: 02.07.2012